Ze stínu zpátky do světla
Ze stínu zpátky do světla
Ještě před pár lety jsem byla úplně jinde než jsem dnes.
Měla jsem zdravotní potíže, které mi braly energii, radost i chuť do života. A i když jsem si to nechtěla přiznat, nežila jsem, jen jsem přežívala.
Po operaci slepého střeva se začaly dít změny, které mě zaskočily. Najednou jsem měla problém s vyprazdňováním. Chodit na záchod dvakrát týdně se stalo mým novým normálem. Trpěla jsem nafouknutým břichem, bolestmi, únavou, a měla jsem pocit, že mé tělo je proti mně. Byli jsme ve velkém nesouladu
Zkoušela jsem všechno: nejíst, zapíjet bolest léky, dělat že to nevidím. Jenže tělo si řekne. A když ho neposloucháme, začne křičet.
Tělo na pokraji kolapsu 🫥
A ono začalo.
Přišla lavina dalších problémů: mykózy, záněty, alergie, hormonální výkyvy, únava, bolesti, ekzémy. Moje pleť byla unavená stejně jako já. Moje oči byli prázdné a výraz v obličeji mluvil smutně.
Spala jsem celé dny a stejně jsem se neprobudila do života. Práce mě nebavila a sport neexistoval, nebyla na něj síla. Vlastně nebyla energie a chuť vůbec na nic.
Moje závislost na sladkém se zhoršovala. Tělo i duše hledaly útěchu, kde se dalo. Přidaly se křeče, špatná nálada a deprese. Byla jsem podrážděná, zoufalá, bez jiskry. A stále jsem doufala, že to nějak samo přejde…. Nepřešlo.
Roky hledání, omyly a slepé uličky
Tak jsem začala hledat. Po kouskách, s vírou, že někde přece musí být něco, co mi pomůže. Chtěla jsem zpátky ten pocit, že mi je v mém těle dobře.
Objížděla jsem lékaře i léčitele. Zkoušela bylinky, speciální diety, úpravy jídelníčku, výživové doplňky, babské rady, masti, enzymy, probiotika a další různé „zázračné směsi“…
Pět let jsem hledala. A pořád nic. Všechno pomáhalo jen chvíli nebo vůbec. Byla jsem unavená nejen fyzicky, ale i psychicky. Zklamaná, vyčerpaná a ztracená. A přesto někde uvnitř pořád ta jiskřička naděje na lepší zítřky byla.
Zlom přišel úplně nenápadně.
A pak přišla do mého života kamarádka z dětství, kterou jsem dlouho neviděla. Úplně obyčejné setkání, oběd a povídání o životě. Povídaly jsme si o zdraví a ona mi s lehkostí řekla: „Víš, já už alergie nemám.“
Cože?
V tu chvíli mi něco sepne. Chtěla jsem vědět víc. Chtěla jsem to taky. A tak mi představila zelené potraviny: mladýječmen a chlorellu.
Zpočátku jsem byla opatrná, skeptická. Ale uvnitř už klíčila naděje.
Objednala jsem si je. A během pár dní jejich užívání jsem začala cítit první úlevu.
Mé břicho se začalo uvolňovat. Únava začala ustupovat. Začala jsem znovu ožívat.
Návrat k sobě
Zelené potraviny mi pomohly znovu nastartovat tělo i mysl. Byly to první „dobrozvyk“, který se mě opravdu chytil. Ne jako povinnost, ale jako opora. Jako vnitřní „ano“.
Cítila jsem, jak se mé tělo čistí, regeneruje a nadechuje. Konečně jsem měla pocit, že nebojuji proti sobě, ale že jdeme spolu.
A tady to celé začalo.
Zelené potraviny byly branou. Ale za nimi následovala celá moje cesta:
změna jídelníčku,
objevování přirozených rituálů,
učení se naslouchat sama sobě,
a budování láskyplného vztahu k vlastnímu tělu.
Dnes už vím, že zdraví není náhoda. Je to součet každodenních rozhodnutí, které děláme každý den, malých i velkých, vědomě i nevědomě.
A jsem neskutečně vděčná, že jsem se tenkrát rozhodla jít jinou cestou.
Tahle cesta je možná i pro tebe.
Vím to, protože jsem si tím prošla. A taky vím, jaké to je cítit se ztracená, bezradná, unavená… a přitom v sobě nosit jiskřičku naděje.
Chci ti ukázat, že i ty můžeš. Můžeš být zdravá, silná, energická. Můžeš se zase cítit dobře ve svém těle. Můžeš žít své sny.
A nemusíš na to být sama. Jsem tady pro tebe. Ráda tě podpořím, jemně, lidsky a s pochopením. Krok za krokem.